zde mohou vkládat poezii i nerýmovanou, ač jinými napsanou, jako vlastní vnímanou.
Na hoře Chan-šan žije holý červ
má bílé tělo, červenou hlavu
v rukou drží dvě knihy
jedna je o Cestě, druhá o její síle
tam, kde se usadí, nestaví pec
na svých cestách nevláčí s sebou šaty
neustále však mává ostrým mečem poznání
aby jím ubil lupičovu smyslnou touhu.
...
Nikdy rozhovor – stále jen mlčení
o čem chceš vyprávět těm, kdo přijdou po nás?
Zalezlý v hlubokém lese daleko od světa
jak ti má vzejít semínko poznání?
Nebudeš silný ani bdělý takhle zřízený
ledový vichr přinese ti nemoc a brzkou smrt.
Orej hliněným oslem pole na skále
a nikdy se nedožiješ doby žní.
...
Ptáci v horách přemohli mé city
chatrč zarostla mi trávou.
Divoké třešně se lesknou rudou barvou
vrbové proutí splývá k zemi jako dlouhý šat.
Štěrbinou mezi modročernými hřebeny
dere se ranní slunce
obláčky v zeleném jezeře si chtějí hrát.
Zdalipak víte, že svět prachu opustil jsem rád
své kroky namířil k jižnímu převisu Ledové hory?
...
Svobodně letí můj pohled až k Tchien.tchaj
sám a vysoko nad stádem vrcholků
vítr šumí a rozhoupává bambus a borovice
měsíc se třpytí v příboji dalekých pobřeží
shlížím dolů na zelený lem hory
s Bílými oblaky o tajemné nauce rozprávím
hory a řeky jsou příjemné mému divokému srdci
hluboko v nitru však o příteli sním.
...
Od doby, co odešel jsem do ústraní na Chan-šan
živím se pouze divokými plody
o nic se nestarám a klidný život mám
na tomto světě má všechno předurčenou cestu
jak řeka uplynou v něm stovky let
náš čas – křesadla je jiskrou
klidně se snažte měnit svět
já sedím v tichém usebrání na útesu.
...
Mezi tisíci oblaky tisíckrát tisíci vodami
žije básník s klidnou duší
ve dne putuje přes modré hory
večer se vrací a odpočívá na úpatí skal
jaro i podzim kolem něj přeletí
dospěl již ke klidu, nehromadí prach
jak je nádherné na ničem nelpět
být jako široký proud řeky na podzim.
...
Ach ano, bydlím na hoře Chan-šan
roky už dávno nepočítám
se svým určením jsem se v lese skryl
své dny nahlížením podstaty jsem naplnil
na tomto útesu živou duši nepřivítám
bílá oblaka mne stále obklopují
namísto lůžka měkkou trávu mám
místo pokrývky se nebem přikrývám
s hlavou příjemně opřenou o kámen
s proměnami všehomíra odplývám.
...
Vyvěštil jsem si život mezi skalami
ptačí stezka, a nikdo o mně neví.
Co podle vás leží za mým dvorem?
Bílá oblaka halí temné skály.
Kolik let tu asi jsem?
Tolikrát jsem viděl, jak se jaro mění v zimu.
Vyřiďte lidem, žijícím v přepychu a v bohatství
že s marnou slávou vyjít neumím.
...
Potká-li dnes někdo Chan-šana
jistě označí ho za blázna.
Můj zjev není zrovna přitažlivý
tělo se hadrů ranci podobá.
Mým slovům nikdo nerozumí
když druzí řeční, ústa zavírám.
Vy, kteří neustále pospícháte sem a tam
zkuste jednou dojít na Chan-šan.
...
Moudří mužové – vy jste mě zavrhli
já blázen – zavrhuji vás.
Nechci být ani blázen, ani mudrc
proto je lepší neslyšet váš hlas.
Za soumraku zpívám jasnému Měsíci
za rozbřesku tančím s bílými oblaky.
Jak bych mohl ústa a údy udržet v klidu
dokud mi vlasy úplně nezbělí?
...
Po celý život jsem dělal hlouposti
jednal lehce a snadno, smál se vážnosti.
Nad kšefty ať si lámou hlavu jiní
já se držím svého Jediného svitku.
Proč bych ho měl dávat úhledně podlepit
a kamkoliv přijdu strkat ho lidem pod nos?
Podle nemoci předepisuji lék
vhodný prostředek k záchraně každé bytosti.
Je-li však tvá hlava prosta všech myšlenek
zbývá snad něco, co nelze nahlédnout?
...
Jednou tak přijít na Chan-šan
uklidnit všechny zmatky
již žádný chaos myšlenek
a srdce prosté pochyb
s klidnou duší
na skalní stěnu báseň psát
nechat věci
odplývat
jako člun bez šňůry
a pak se vracet zpátky.
...
K východnímu vrcholku se vypravuji
už kdoví kolik let.
Když jsem tam včera po úponcích ručkoval
přepadl mne v půli cesty vítr s mlhou.
Na úzké cestě se mi zachytily šaty
boty se bořily do rozmoklého mechu.
Pod červeným skořicovníkem tu nyní spočívám
bílým oblakem si hlavu podkládám.
...
Stupeň po stupni větší nádhera
nefritové hory zaplavené ranními červánky
mlha mi vlhčí bavlněný šátek
rosa smáčí můj slaměný přehoz
nohy bezstarostně nazuté v sandálech
poutnickou hůl si držím pevně v ruce
kdo jednou nahlédl přes okraj světa prachu
do říše snů se nenavrátí více.
...
Ta cesta na Horu je trochu k smíchu
bez koňských stop a bez kolejí
úžlabí kamsi v nedohledno spějí
spleť divně rozeklaných skal.
Pod rosou se tu tráva kloní
ve větru šumí kopec piniový
i já svou starou zkratku někdy minu
- Můžeš dál? ptám se potom svého stínu.
...
Studená hora je můj rodný dům
sloupy mu chybějí a nemá stěn
je šesti dveřmi pořád otevřen
nebe se zato klene jako vznosná síň
pokoje tvoří volný šír
tak velký až stěna východní mi
bije o západní zeď
a toho prázdna mezi nimi!
...
Tak za těch třicet svých prožitých let
ušel jsem tisíce mil
zeleným mlázím po březích čistých řek
i červeným prachem zvířených měst.
Okusil jsem i drogy a zůstal smrtelný
četl jsem leccos psal jsem dějiny
až jsem se odtamtud vrátil na tuhle Horu
u říčky zdřímnout si promnout oči.
...
Čistá voda z jarní bystřiny
bílý měsíc na Studené hoře
poznáním tichým duch se rozsvítí
v neklidném světě do prázdně se noře.
Na Studené tam končí všechno hoře
tam starosti za hlavu hoď
pár veršů do skály vyryjme
tak v čase žijeme jak řeka po vlnách unáší loď.
...
Místo, kde trávím své dny
je nevýslovně tajemné a skryté.
Bez větru – samy sebou šumí popínavé rostliny
bez mlhy – v bambusovém háji je stále šero.
Co je příčinou klokotání bystřiny?
Sama ze sebe nad horou oblaka vznikají.
Když jsem o polednách seděl ve své horské chatě
až tehdy jsem pochopil, co je sluneční záře.
...
Žiji pln radosti s každodenní cestou
v jeskyni s hustou klenbou úponků
mé bujně srdce od světa se oprostilo
stalo se navždy souputníkem bílých oblaků
žádná stezka už se světem mne nespojuje
jsem bez záměrů – navždy svoboden
sedím sám v noci na skalní plošině
a úplněk si nad Chan-šanem pluje.
...
Muž ze studené hory
bude tu navždy
ten, který žije v naprosté samotě
nenarodil se ani nezemřel.
má bílé tělo, červenou hlavu
v rukou drží dvě knihy
jedna je o Cestě, druhá o její síle
tam, kde se usadí, nestaví pec
na svých cestách nevláčí s sebou šaty
neustále však mává ostrým mečem poznání
aby jím ubil lupičovu smyslnou touhu.
...
Nikdy rozhovor – stále jen mlčení
o čem chceš vyprávět těm, kdo přijdou po nás?
Zalezlý v hlubokém lese daleko od světa
jak ti má vzejít semínko poznání?
Nebudeš silný ani bdělý takhle zřízený
ledový vichr přinese ti nemoc a brzkou smrt.
Orej hliněným oslem pole na skále
a nikdy se nedožiješ doby žní.
...
Ptáci v horách přemohli mé city
chatrč zarostla mi trávou.
Divoké třešně se lesknou rudou barvou
vrbové proutí splývá k zemi jako dlouhý šat.
Štěrbinou mezi modročernými hřebeny
dere se ranní slunce
obláčky v zeleném jezeře si chtějí hrát.
Zdalipak víte, že svět prachu opustil jsem rád
své kroky namířil k jižnímu převisu Ledové hory?
...
Svobodně letí můj pohled až k Tchien.tchaj
sám a vysoko nad stádem vrcholků
vítr šumí a rozhoupává bambus a borovice
měsíc se třpytí v příboji dalekých pobřeží
shlížím dolů na zelený lem hory
s Bílými oblaky o tajemné nauce rozprávím
hory a řeky jsou příjemné mému divokému srdci
hluboko v nitru však o příteli sním.
...
Od doby, co odešel jsem do ústraní na Chan-šan
živím se pouze divokými plody
o nic se nestarám a klidný život mám
na tomto světě má všechno předurčenou cestu
jak řeka uplynou v něm stovky let
náš čas – křesadla je jiskrou
klidně se snažte měnit svět
já sedím v tichém usebrání na útesu.
...
Mezi tisíci oblaky tisíckrát tisíci vodami
žije básník s klidnou duší
ve dne putuje přes modré hory
večer se vrací a odpočívá na úpatí skal
jaro i podzim kolem něj přeletí
dospěl již ke klidu, nehromadí prach
jak je nádherné na ničem nelpět
být jako široký proud řeky na podzim.
...
Ach ano, bydlím na hoře Chan-šan
roky už dávno nepočítám
se svým určením jsem se v lese skryl
své dny nahlížením podstaty jsem naplnil
na tomto útesu živou duši nepřivítám
bílá oblaka mne stále obklopují
namísto lůžka měkkou trávu mám
místo pokrývky se nebem přikrývám
s hlavou příjemně opřenou o kámen
s proměnami všehomíra odplývám.
...
Vyvěštil jsem si život mezi skalami
ptačí stezka, a nikdo o mně neví.
Co podle vás leží za mým dvorem?
Bílá oblaka halí temné skály.
Kolik let tu asi jsem?
Tolikrát jsem viděl, jak se jaro mění v zimu.
Vyřiďte lidem, žijícím v přepychu a v bohatství
že s marnou slávou vyjít neumím.
...
Potká-li dnes někdo Chan-šana
jistě označí ho za blázna.
Můj zjev není zrovna přitažlivý
tělo se hadrů ranci podobá.
Mým slovům nikdo nerozumí
když druzí řeční, ústa zavírám.
Vy, kteří neustále pospícháte sem a tam
zkuste jednou dojít na Chan-šan.
...
Moudří mužové – vy jste mě zavrhli
já blázen – zavrhuji vás.
Nechci být ani blázen, ani mudrc
proto je lepší neslyšet váš hlas.
Za soumraku zpívám jasnému Měsíci
za rozbřesku tančím s bílými oblaky.
Jak bych mohl ústa a údy udržet v klidu
dokud mi vlasy úplně nezbělí?
...
Po celý život jsem dělal hlouposti
jednal lehce a snadno, smál se vážnosti.
Nad kšefty ať si lámou hlavu jiní
já se držím svého Jediného svitku.
Proč bych ho měl dávat úhledně podlepit
a kamkoliv přijdu strkat ho lidem pod nos?
Podle nemoci předepisuji lék
vhodný prostředek k záchraně každé bytosti.
Je-li však tvá hlava prosta všech myšlenek
zbývá snad něco, co nelze nahlédnout?
...
Jednou tak přijít na Chan-šan
uklidnit všechny zmatky
již žádný chaos myšlenek
a srdce prosté pochyb
s klidnou duší
na skalní stěnu báseň psát
nechat věci
odplývat
jako člun bez šňůry
a pak se vracet zpátky.
...
K východnímu vrcholku se vypravuji
už kdoví kolik let.
Když jsem tam včera po úponcích ručkoval
přepadl mne v půli cesty vítr s mlhou.
Na úzké cestě se mi zachytily šaty
boty se bořily do rozmoklého mechu.
Pod červeným skořicovníkem tu nyní spočívám
bílým oblakem si hlavu podkládám.
...
Stupeň po stupni větší nádhera
nefritové hory zaplavené ranními červánky
mlha mi vlhčí bavlněný šátek
rosa smáčí můj slaměný přehoz
nohy bezstarostně nazuté v sandálech
poutnickou hůl si držím pevně v ruce
kdo jednou nahlédl přes okraj světa prachu
do říše snů se nenavrátí více.
...
Ta cesta na Horu je trochu k smíchu
bez koňských stop a bez kolejí
úžlabí kamsi v nedohledno spějí
spleť divně rozeklaných skal.
Pod rosou se tu tráva kloní
ve větru šumí kopec piniový
i já svou starou zkratku někdy minu
- Můžeš dál? ptám se potom svého stínu.
...
Studená hora je můj rodný dům
sloupy mu chybějí a nemá stěn
je šesti dveřmi pořád otevřen
nebe se zato klene jako vznosná síň
pokoje tvoří volný šír
tak velký až stěna východní mi
bije o západní zeď
a toho prázdna mezi nimi!
...
Tak za těch třicet svých prožitých let
ušel jsem tisíce mil
zeleným mlázím po březích čistých řek
i červeným prachem zvířených měst.
Okusil jsem i drogy a zůstal smrtelný
četl jsem leccos psal jsem dějiny
až jsem se odtamtud vrátil na tuhle Horu
u říčky zdřímnout si promnout oči.
...
Čistá voda z jarní bystřiny
bílý měsíc na Studené hoře
poznáním tichým duch se rozsvítí
v neklidném světě do prázdně se noře.
Na Studené tam končí všechno hoře
tam starosti za hlavu hoď
pár veršů do skály vyryjme
tak v čase žijeme jak řeka po vlnách unáší loď.
...
Místo, kde trávím své dny
je nevýslovně tajemné a skryté.
Bez větru – samy sebou šumí popínavé rostliny
bez mlhy – v bambusovém háji je stále šero.
Co je příčinou klokotání bystřiny?
Sama ze sebe nad horou oblaka vznikají.
Když jsem o polednách seděl ve své horské chatě
až tehdy jsem pochopil, co je sluneční záře.
...
Žiji pln radosti s každodenní cestou
v jeskyni s hustou klenbou úponků
mé bujně srdce od světa se oprostilo
stalo se navždy souputníkem bílých oblaků
žádná stezka už se světem mne nespojuje
jsem bez záměrů – navždy svoboden
sedím sám v noci na skalní plošině
a úplněk si nad Chan-šanem pluje.
...
Muž ze studené hory
bude tu navždy
ten, který žije v naprosté samotě
nenarodil se ani nezemřel.
