Luckova satipaṭṭhāna

[Luck]

Luck:
Jistě Pelvane někdy trochu klidu pocítíš.
Proč si toho nevšimnout a nespočinout v něm?

A když už jsem si všimnul, chviky toho obyčejného klidu, (což je hlavní)
který nepotřeboval zevní příčinu aby se dostavil,
tak si ho hned nemusím nechat zahňácat nějakým uvažováním o klidu ..a o duchovnu
..a o cvičení těla ..a o cvičení mysli a o zatahování svěrače ..a o technice zazenu a já nevím o čem ještě.
Spíš ho nechám BÝT, aby u mě trochu zdomácněl. Tedy nedělám vlastně nic.
Akorát že ho neruším. Leda tohle bych tak mohl „dělat.“
Drtikol tomu říkal: „nechat vypůsobit“

(Hlídáme si přitom akorát, aby se z klidu nestal spánek a na druhé straně abychom zase nebyli moc aktivní,
furt snažíce o nějakou meditaci či co.
To je ta Buddhova „střední cesta,“ kterou jak říká legenda pochytil od muzikanta, který ladil strunný nástroj.
Ten mu řekl něco na způsob:
„Nesmíš tu strunu moc natáhnout, to by praskla, ani ji nesmíš nechat zase moc povolenou.
Musíš tak akorát, aby ladila.)

Ta zlatá střední cesta nám pak sama umí napovědět, co dělat dál pro to,
abychom toho klidu byli dobrými hostiteli a on nás tedy rád dál a častěji navštěvoval.
Pak on roste do hloubky a to se tuplem nemusíme o nic starat.
Akorát nepřekážet, uhnout (si ) z cesty.
Kde, od koho, jakým způsobem se o tomhle účinném principu nakonec dozvíme, to už je jedno.
Fungujících technik, cest, mířících ke zpomalení a zastavení myslícího principu je plno,
a žádná není lepší, nebo horší.
Záleží jen na tom, co v kterou chvíli komu nejvíc vyhovuje, co pro sebe shledáme účinným.
Samozřejmě, že tady jsou k dispozici dobré rady zrovna v té Lamí joze.
To se sice občas takhle konstatuje, ale na samotném Lamově vlákně je ticho po pěšině.
Zrovna tak na „Zkušenostech s meditací.“

Ahoj.

[Luck]

Klid těla po čase sám iniciuje klid mysli, co mám tedy zkušenost.

Jasně. Nicméně působí to na sebe obousměrně.
O tom není pochyb a my to vezmem vždycky za ten konec, co je zrovna po ruce.
Dobrý je, všímat si hlavně okamžiků samovolnýho klidu,
než se o něj snažit, tedy intenzivně dělat duchovno ...atd.
Tady fakt platí, že On je už tady, je tu po celou dobu a my se akorát učíme si ho všimnout.

Učíme se všímavosti k tomu, co zrovna probíhá. (Případně JE.)
Všechno ostatní jsou akorát představy, ať už je to cokoliv.

[Pelvan]

Ahoj Lucku

Jistě, že se učíme všímavosti, tedy někteří z nás někdy.
Ta všímavost k tomu, co se děje uvnitř, se nejlépe rozvíjí v prostředí pokud možno navenek klidném či alespoň fungujícím předpokládaným způsobem.
Jakýkoli chaos (což je epidemie dneška) nastartuje pocit ohrožení a všímavost se rázem obrátí zevnitř navenek.
Pokud máme ten dar rozpoznat, co nám prospívá, anebo máme správného učitele, který nás tím správným směrem vede, nebo se pohybujeme mezi spřízněnými lidmi podobného zaměření, tak i vyhledáváme tělesné aktivity či pasivity žádaného účinku na mysl.

Zdravím

[Luck]

Jakýkoli chaos (což je epidemie dneška) nastartuje pocit ohrožení a všímavost se rázem obrátí zevnitř navenek.

Budiž.
Všímavost zůstává všímavostí, ať už si všímáme čehokoliv.
Jsme-li mocni konstatovat přítomnost chaosu, a nebo nějakého pocitu (pocit ohrožení nevyjímaje),
pak se dá nazřít, že se jedná o pouhý pocit, a ten jak známo posléze odejde jak přišel,
vystřídán pocitem jiným...a tak furt.
Zatím co ono všímání si, není jaksi pocitem.
Ani tím zmíněným chaosem není.

Jsme-li si jakéhokoliv pocitu vědomi, registrujeme-li jeho přítomnost,
pak jsme na postu jeho pozorovatele, což není totéž
co bezděčné identifikování se s ním.
Tím uvědomováním si přítomnosti nějakého pocitu,
mu odebíráme kousek jeho dosavadní moci nad námi.
Setrvalým cvičením všímavosti (za jakýchkoliv podmínek)
se tak postupně odebírá nežádoucím pocitům
jejich schopnost nám vládnout a jaksi inkluzive se dozvídáme, že:
„Co můžeme pozorovat, tím nejsme.“

[Jana]

„Co můžeme pozorovat, tím nejsme.“

A zároveň, cokoliv je, tím jsme.

[Pelvan]

Ahoj Lucku

Teoreticky lze rozlišit stav ztotožnění se s pocitem od stavu neutrálního vnímání vzniku, trvání a zániku tohoto pocitu.
Ve skutečnosti však je mezi těmito krajnímy přístupy k pocitům nekonečné množství mezistupňů.
Nedokáži dodávky svých pocitů zcela nepřevzít a nejsem si jist, zda o takovou schopnost vůbec stojím. Taková citová oproštěnost působí na mne až děsivě a odpudivě.
Z těch důvodů, že mne moje pocity stále ještě trochu ovlivňují a trochu je přebírám, se snažím také intenzitu a tempo a charakter těchto pocitů trochu občas regulovat, mírnit a vylaďovat. To je pro mne smysl duchovní praxe například v zazenu.
Nejsem z kamene, aby po mě každý pocit bez následků stekl a i na kamení v řece je poznat, že to stečení vlastně bez následků ani nejde.
To nepřevzetí dodávky pocitů dovedené do krajnosti je proti přírodě, každý děj jako příčina má svoje následky v mnoha rovinách zjevných i skrytých.
Toto nepřevzetí dodávky dovedeno do absolutného extrému by bylo popřením principu příčiny a následku.

Zdravím

[Jana]

Nejsem z kamene, aby po mě každý pocit bez následků stekl a i na kamení v řece je poznat, že to stečení vlastně bez následků ani nejde.

Vím Pelvane, že nemáš rád, když do toho tady mluvím, jelikož nejsem na buddhismus odborník, ale to co Luck píše, je přesné a je to opravdu nádherná svoboda tohle poznávat.

Hoří-li v srdci bezpodmínečná láska a přijetí všeho, tak cokoliv, co prochází myslí, srdce objímá a rozpouští v Jednotě. A proto je v mysli stále klid a prázdno. Nic není problém.

Popisuji cestu bhakti, cestu srdce, která přináší meditaci mysli. Je to ženská cesta, která je zdrojem poznání, že jsme vším. Muži to mají obráceně. Oni nejdříve meditují, v meditaci u nich dochází k poznání, že nejsme vůbec ničím, což žádá velkou statečnost, protože to je pohlédnutí do tváře smrti (která ve skutečnosti neexistuje). A je-li meditace tak hluboká, že dosahuje srdce, mužská a ženská cesta se spojí.

Je tu zárovéň poznání, že nejsme ničím a zároveň poznání, že jsme vším.

Je tu paradoxní poznání, že ačkoliv vůbec nejsme, tak jsme zcela plně.

[Jana]

Ještě jeden drobek, který mě napadá, proč Tvá praxe, která si jede svou vlastní cestou a nic slepě nekopíruje, nemá chybu.

Buddha se otázal: „Maňdžušrí, jak spoléhat na správnou praxi?“
„Kdo praktikuje správně, nespoléhá se na nic.“

[Pelvan]

Ahoj Jano

Kdo praktikuje správně, spoléhá na praktikování, si tedy myslím

a zdravím

[Jana]